Tři bohové


Publikováno poprvé.


„Zabralo to-?“ netrpělivá otázka jednoho ze tří spiklenců byla výmluvným posunkem umlčena.

Sešli se v prostorné podzemní jeskyni. Cesta sem vedla přes skaliska na pobřeží, ale i když s sebou nesli těžký náklad, zvládli ji docela v pořádku. Vstoupit bylo možné jen přes zpola zatopenou část, kde se hranice moře nerozhodně kolébaly vstříc kameni země nebo se naopak stahovaly zpět. Vyčkávali, dokud se Seomylmar nerozhodl upoutat na sebe pozornost vln. A všichni tři pochybovali, zda jim jejich nebezpečný podnik vyjde.

Zatímco jeden mlčky připravoval vše potřebné, ostatní dva přihlíželi, jak na zem kreslí složité ornamenty. Začínal od středu jakousi pestře zdobenou kružnicí, tu uzavřel do neméně okázalého osmihranu a z jeho stran v jednotlivých ramenech postupoval stále dál, dokud se nezastavil v půli výše stěn, takže jeho kresba ze všeho nejvíc připomínala nějakou obří chobotnici s roztaženými chapadly, jež zde bezděky uvízla snad ještě v dobách, kdy sem sahalo mořské dno. Poté zapálil vonné svíčky a jakási kadidla, poklekl a ustrnul.

Proužky kouře se mezitím začaly vlnit jako šedivé stužky a stoupaly k stroze vyhlížejícímu stropu jeskyně, aby se v určitou, avšak nevytušitelnou chvíli rozpletly a rozprostřely v mléčném oblaku. Dým v sobě nesl omamnou vůni, která jako by nepatřila do tohoto světa, a přihlížejícím se začínalo zdát, že ty kresby, jež zprvu působily, že se chtějí ze středu této upravené výdutě rozutéct po stěnách pryč, náhle splývaly v rozlévající se proud přílivu a odlivu, snažící se vrátit do jakési pomyslné prohlubně k čemusi, co již leželo na zemi – bezdeché.

Jestli ho vyruší ze spojení, nechci se domýšlet, co by se mohlo stát, napadlo toho, který zvedl dlaň. Nebyl příliš starý, ale už se mu ve tváři zračilo několik prvních rýh vrásek. Vous se již začal převlékat ze zlata mládí do stříbra a před nedávnem v odrazu hladiny vody ve svém umyvadle objevil, že se mu poněkud výrazně zvětšil nos a ušní boltce. Navíc jej i přesto, že pravidelně žvýkal bylinky, začínaly pobolívat zuby a seznával, že je kvůli tomu stále častěji rozmrzelý a nepříjemný. Tohle však nebyla ta chvíle. Teď ho zub nebolel. Byl napjatý jak struna, sotva dýchal. Kdyby se tohle podařilo, říkal si, kdyby se tohle podařilo…!

Hlupák, pomyslela si další. V pytlovitém hávu opásaným jakýmsi zatuchlým provazem, do kterého sebe i ji navlekli, aby nepůsobila ve svých vlastních šatech příliš nápadně, se jí nelíbilo. Nechápala, proč jsou všechny ty snahy o utajení její přítomnosti tak přehnané. Loď musela nechat pohupovat se na vlnách daleko od břehů města, aby nevzbudila nevyžádanou pozornost. Navíc ani nesměla doplout svou lodí, nýbrž obyčejnou kocábkou obchodníka, na jehož věrnost se mohla spolehnout; ‚jako by na tom závisel váš život,‘ řekli jí. Do města dorazila jako pták a celé hodiny musela v chladu a nečasu vyklepávat zobákem do zavřených okenic, než ji vpustili dovnitř. Proč tedy trvali na tom, že se musí obléct do takových hadrů, když svou proměnu zvládala tak dobře, to jí také nešlo na rozum. Obstarala jsem, aby se nerozpadlo, snad si zasloužím vědět, jak má snaha dopadla.

Třetí vlastně nebyl tak docela přítomen. Seděl na zemi, nohy skrčené pod sebou, že do nich jen sotva mohla proudit krev, ale to on nevnímal. Jeho mysl právě stoupala tak jako stuha kouře; dost možná ale i klesala, to se nedalo v tomto stavu rozpoznat. Oči měl zavřené, přesto se dívaly dokořán. V bílém jasu všech světel se pohybovaly stíny, jako by tančily. Některé ochotně, jiné méně, zmítané vírem minulosti, stahované do středu – do oka budoucnosti. To bylo jediné místo, kde panovala tma. Ale ne žádná obyčejná, nýbrž nejtemnější tma, jakou si lze představit. Bez odlesku, bez odstínu, zdánlivě bez života. Avšak nezvaný návštěvník tohoto jiného světa tušil, že právě tam se to všechno začíná. V hlubinách jakési nicoty, která dává vzniknout životu. Choval k tomuto úkazu hlubokou úctu a sám sebe i nyní, když už vše bylo přichystáno a právě se to odehrávalo, zpytoval, zda se může odvážit takové svatokrádeže.

Trvá mu to, naznačila jediná přítomná žena vidoucímu ze svých společníků netrpělivým posunkem.

Muž se zamračil a chystal se učinit jakési rázné gesto, pak však pohyb svých rukou zvolnil a diplomaticky ji vyzval ke klidu. Cítil, jak mu přitom proud vzduchu jemně proplouvá skrz volně roztažené prsty dlaní, a i jej to na chvíli uklidnilo. Neměl takovou schopnost jako klečící muž, nemohl se nikdy podívat do víru. Ale vždy si jej představoval jako jakýsi obrovský mlýn, kde se po obvodu otáčejí nešťastníci, které černý nebo snad rudý střed semele a vyplivne smíchané zpět, do jejich světa. Pro tohoto muže to byl jen obyčejný stroj, či spíše nástroj, jak zajistit, aby se rodily nové, neposkvrněné bytosti, které dostaly za úkol svými životy těšit a oslavovat Tři bohy. On sám, ačkoliv o tom občas pochyboval, by si ze všeho nejvíce přál být tou nejzbožnější, žít podle pravidel, ctít všechny kolem sebe a chránit je. Nikdy by jej nenapadlo, že to, k čemu se teď chystají, může někoho rozzlobit. Snad jen bohy, ale ty by jim tuto možnost přece neposkytli, kdyby si to nepřáli. Touto myšlenkou se neustále utěšoval.

Pro ni to byl skrz naskrz jen zajímavý experiment. Bohyně jí ukázala ve snu cestu a ona se po ní jednoduše vydala. Zvědavost patřila k jejím největším slabostem, a tak snadno podlehla svodům ověřit si, jestli je na tom všem uctívání něco pravdy. Smrt pro ni znamenala konec, odchod, odpočinek. Nastávala v okamžiku, kdy tělu došla životadárná energie a vyprchala zcela ven. Moc dobře si vzpomínala, jak to vypadalo, když někteří její příbuzní zemřeli přirozenou smrtí. Zpravidla je na sklonku jejich životů držela pohromadě pouhá vůle. Ale nakonec se proměnili v prach. Jako by je něco spálilo na popel. Nechápala, jak je možné, aby tak mocné bytosti, ke kterým patřila a kterým s hrdostí vládla, skončily jako hromádka, jež snadno rozfouká vítr. Dohadovala se, že vše je ukryto uvnitř jejich duší dovolujícím jim měnit podobu své schránky, dokud se nevyčerpají a nerozhodnou se kusu svého příbytku vzdát. Že by to vnitřní vzplanutí pocházelo ze sobeckosti, aby nějaká jiná duše nepronikla dovnitř? Poslední čin vysílené mysli? Tato skutečnost byla ale také ukazatelem toho, zda je možné někoho léčit. Dokud se nerozpadl, byla tu vždy jistota, že chce žít a bude spolupracovat. U ostatních ras si s tím nemohla být tak jistá. Ti zůstávali vcelku, což bylo nesmírně matoucí a občas se stávalo, že oživili tělo, které už opustila duše, aby jako raněné zvíře o pár dní později nakonec pošlo. Přesto si říkala, že tenhle, co je uprostřed všech těch kruhů, žít chce. Aspoň tak omlouvala svou několikatýdenní snahu uchovat jeho tělo v obyvatelném stavu. Vrátí se do něj jeho duše, nebo jej odmítne? To ji sžíralo v tuto napjatou a věčnou chvíli ze všeho nejvíc.

Meditující muž začal zpívat. Ne, spíš rezonoval s tím, co se kolem něj dělo. Stal se prostředníkem, médiem, do kterého vchází pocity, vzpomínky a on je proměňuje v hudbu. S jeho společníky to v ten okamžik trhlo, to však nyní bylo mimo jeho vjemy. Volaly ho duše zemřelých. Ptaly se ho, co se děje. Všechny se kolem něj skrz rameno obřího víru snažily dostat a stáhnout jej k sobě. Přály si, aby je vyslechl, že ještě mají světu co říct. Ne, takovou nechtěl. Byla by příliš obtížená uplynulým životem. Ačkoliv s takovými rád rozprávěl a naslouchal jim, teď hledal jinou. Vyrovnanou. Schopnou… u všech Tří! Snažil se vypátrat duši, která by byla schopná i nadále žít!

A pak ji spatřil. Podle obrysů to nejspíš byl muž, to bylo dobré znamení. Rozplýval se, odevzdaně se nechával unášet proudem, tím, co by se dalo nazývat tělem, naznak. Dlaně už se ztratily ve víru. Blížil se k oku. Vyvolávač na něj zavolal.

Neohlédl se. Neměl zájem. Nechtěl s nikým sdílet svou minulost. Už byl takřka čistý.

Muž věděl, že musí jednat – ihned, jinak se mu ztratí z dohledu. Ponoří se do černoty a on bude donucen se zde zdržet déle, a možná… možná by to pro něj bylo smrtelné. Něco, co by nejspíš ta žena nazvala vůlí, mu dovolovalo se pohybovat kus nad vírem. Prozatím do něj nepadal, to bylo dobré. Na mysl se mu loudily staré příběhy o vyvolávačích, kteří při podobných nebezpečných počinech skončili semleti, a to mnohem rychleji, než kdyby zemřeli přirozeně. Věděl, že tohle je nebezpečné, brát Duchu jeho duši. Vyrvat mu z náruče cosi, co již je jeho. Byť nevěřil, že se tento věčný spáč probudí. Konečně dorazil nad toho, koho si vybral. Natáhl k němu ruku. Ale duše dál nečinně plula. Musel se odvážit blíž. Jen kousek a strhne jej to s sebou. Strach, který v tu chvíli pocítil, jej odrazil o kus zpět, výš, nebo níž, podle toho, jak se to vezme. Musí ho překonat, jinak nedosáhne svého. Připraven obětovat vlastní život se ještě jednou napřáhl a uchopil cosi nehmotného. Jeho vlastní podstata byla v tu chvíli nehmotná, necítil, že ho drží, jak by to vnímal skrz tělo. Ale vnímal jakési spojení. Zatáhnout a pryč!

„Co se stalo?!“ vyštěkla úžasem, když jeskyni na okamžik osvětlil záblesk.

Odpovědí jí byly jen vyděšené modré oči a zmatené mumlání pod vousy.

Karaksové, odfrkla si v duchu. Nespolehliví rychle reagovat. Jen se modlí. Chtěla vykročit k tělu, které nehybně leželo uprostřed obrazců, ale v tom si uvědomila, že se nemůže pohnout. A třetí živá bytost se ze svého posedu sklátila k zemi.

Teplo… takové teplo a klid. Co se stalo? Byl přece v moři, plaval, chtěl něco zvrátit, něco důležitého, ale co to bylo? Někoho chtěl o něčem přesvědčit… ale koho? Bylo to zmatené. Všechno je zmatené, a teď plul. Nechával se unášet prostorem, vnímal jen ten klid. Zpíval mu… rozezníval jej. Odpovídal. V tom zpěvu byla radost. Těší se na něj. Vítá ho, avšak kdo? A kdo je vlastně on?

Jsem… ty?

Cosi jej vyzývalo, aby spal. Utěšovalo jej to. Slibovalo mu to, že to odejme veškerou jeho bolest. Ale co jej vlastně bolelo? Bylo to důležité? A co je důležitost? Co jsem?

Kolem něj se začalo něco dít. Něco tu bylo s ním a bylo toho mnoho. Hlasy. Začaly prosit, žadonit. Ne, nechtěl je slyšet, nechtěl je vnímat. Vždyť tu bylo krásné teplo. Mír. Hluk se však stupňoval a snad i blížil.

Ne… nechte mě spát. Jsem… šťastný.

Soustředil se pouze na své pocity.

Už jsi blízko… už tě skoro mám, říkalo mu to cosi.

Ano… jsem blízko. Už jsem skoro jako ty.

A pak jej nějaká cizí věc uchopila a zatáhla jím. Jako by jej převrátila vzhůru nohama a tahala jej pryč. Potom slyšel jen tiché mumlání, jako zaklínání. A když se ohlédl, spatřil obrovský vzdalující se vír a v něm příšerné otevřené oko plné údivu a snad i hněvu.

Sledovala, jak se doposud duchem nepřítomný muž, který spadl, ihned zvedal a začal cosi odříkávat. Celá jeskyně duněla jeho silným, zvučným hlasem a připadalo jí to ohromné. Nikdy ji nenapadlo, že ta jemná, útlá tělíčka s úzkými rameny jsou schopná tak mocného přednesu. Nerozuměla všem jeho slovům, vlastně pochybovala o tom, že by měla jiný než čistě duchovní smysl. Skrýval se v nich však silný náboj, takový rytmický, že ji donutil pohupovat se do jeho silných dob. Sama žasla, jak je to možné.

Druhý karaks stále něco mumlal a připadalo jí, že se podivně svíjí.

A potom pohlédla na tu hroudu masa uprostřed. Taky karakse. Zemřel docela nedávno. Aspoň to jí tvrdili. Dokonce byl ještě teplý, když jej před ni položili. Prý se zabil sám. Skokem. Taky jí dalo spoustu práce tuhle pochroumanou schránku opravit. Doufala, že svou energií neplýtvala nadarmo. Přinejmenším jí dovolili být tomu přítomná.

Pohl se. Jeho hruď se pohnula. Jeho ústa se pohnula. Nos nasál omamný vzduch. Oči pod víčky se roztančily, jako kdyby se mu zdál sen. Pak se rozkašlal.

U Bohyně! Dokázali jsme to!

Bylo to jiné. Uvěznili ho. Pomalu si začal uvědomovat hranice, na které již dávno zapomněl. Jednotlivé orgány, které se pustily do plné činnosti, končetiny, jednotlivé svaly, ztuhlé dlouhou nečinností, kůže vnímající vzduch a snad každé vlákno jednoduchého oblečení, jehož zvláštní součást – provaz – se tělu zařezával do břicha. Hlasité zvuky dunící v uších. Ne, nic jej nebolelo. Nebylo to přece jeho tělo, které vysílalo ty počitky. Jeho to bolet nemohlo, ale bylo mu to nepříjemné. Před pár okamžiky byl v naprostém míru a harmonii a nyní jej zavřeli do čehosi cizího. A ono to chce dýchat. Zoufale to chce ucítit pachy tohoto světa. Když si to uvědomil, zakuckal se.

A potom otevřel oči. Šero. Svíčky. Jakési postavy, které se k němu ihned vrhaly a zoufale se jej snažily přimět vstát. Ale to nejsou mé nohy! To nejsou mé nohy!

„To nejsou mé nohy!“ řekl a cítil, jak ta slova jdou těmto cizím ústům podivně přes patro. Svaly jako by nebyly zvyklé takhle mluvit.

Dva muži, které sotva těma zvláštníma očima rozpoznával, se zarazili. Tvářili se poněkud zmateně.

Třetí, možná žena, nebo muž jeho lidu, se postavil do vzdorného postoje s rukama založenýma na prsou.

Promluvil a on mu příliš nerozuměl.

„Je to elf? Mluví elfštinou.“

„Kelthore?“

„Jiného jsem nenašel. Ostatní… ostatní by nebyli správní.“

„Moje nohy, tohle tělo – kdo jsem?“

„Tak už mu to někdo vysvětlete,“ podle vysokého hlasu poznal, že se jedná o ženu.

„Já… já nevím, jak začít.“

Přistoupila k němu blíž a s podivným přízvukem pravila: „Cítíš nohy?“ Přikývl. „Ruce? Hlavu? Vidíš i slyšíš. Myslím, že jsi v pořádku. Na tělo si zvykneš, je to jen schránka.“

„Schránka?“

„Ano, dočasné omezení.“

„Ne, děláte to špatně!“ vyhrkl cosi opět nesrozumitelného jeden z mužů. „Potřebuje pomoc na duchovní úrovni. U všech Tří, Kelthore, proč zrovna elf?“

„Nešlo to poznat,“ pokrčil druhý rameny, jako kdyby se omlouval.

Jeho tělo mezitím kdesi v útrobách zařvalo jako raněné zvíře a vyslalo signál nepříjemné bolesti. Vždyť jsem byl od toho osvobozen, pomyslel si, když zjistil, že tato nová schránka umírá hlady.

A pak to přišlo. Jako záblesky. Stál nad srázem, odrazil se a propadal se do temnoty. Průhled zhasl jako po sfouknutí svíčky. Nic. Vyděsilo jej to. Co to bylo? Jeho vzpomínka? Nebo snad cizí?

Vybavila se mu tvář jakési ženy. Krásné, usmívající. A nebyla to ta, co stála tady před ním v tom směšném hávu. Kdo to byl?

Všechny vzpomínky se z něj už přece vytrácely, proč se tedy najednou vracely? A čí byly? Chytil se za hlavu a tvrdě dosedl na zem.

Ostatní vypadali pořád zmateně a cosi říkali. Ale on jim nerozuměl a vlastně je ani nevnímal. Věděl, že tyhle uši jim kdysi rozuměly. Ale teď, když to měly být jeho uši, nedokázal rozlišit hranice slov. Všechno bylo rychlé. Prudké, nečekané. Smrtící. A bolelo to.

„Musíme mu dát najíst.“

„To bychom opravdu měli.“

„Tady máte, vzal jsem to pro všechny případy s sebou.“

„Sušená ryba a chleba?“

„Myslel jsem, že to bude karaks.“

„Bude mu to vůbec chutnat? Jaké to vůbec je, octnout se v cizí schránce?“

Jeden muž se od dvou dohadujících odtrhl a popošel o kousek dál.

„Co jsem to udělal? Co jsem to udělal?!“

„Mlčte, na výčitky je pozdě. Nebo ho snad chcete potřetí zabít?“

„Pořád má vůli k životu, ještě se nerozpadl.“

„My se nerozpadáme, královno.“

„Co můžete o takové zvláštní bytosti vědět? Co když díky téhle kombinaci ano? Ale počkejte, to bych musela uznat jakousi zvrácenou příbuznost… Vaše těla jsou příliš jiná. Neproměňují se. Jen se opotřebovávají.“

„Děkuji, že jste nás počastovala zopakováním určitých věčných pravd, paní. Ale co teď?“

„Mohli byste mu dát jméno,“ pokrčila rameny, „když už je tady. Ostatně, právě jsme společnými silami stvořili nový druh bytosti.“

V tu chvíli si uvědomila tu podivnou alegorii s Třemi; jakoby se v této jeskyni skryté hluboko pod městem Kistari oni tři proměnili v Bohyni, Čas a Pisatele; a rozesmála se.

Jako ve snách muž, který duši přivedl, vydechl jeho nové jméno.

„Budiž.“

 

(Visited 33 times, 1 visits today)
0.00 avg. rating (0% score) - 0 votes

O Calime.CZ

Narozena r. 1992. Během dětství a dospívání jsem navštěvovala Sborové studio Permoník a v mezičase se věnovala různým tvůrčím činnostem. Na gymplu jsem se zúčastnila několika literárních i výtvarných soutěží, mám za sebou pár recitací, spoustu sborových i sólových vystoupení. Jsem také majitelkou pianina, na které ale hraju naprosto mizerně. A mimo to mám chlupatou mňoukající mourovatou spolubydlící a prakticky pořád mě tajně pozorují hnědé kavalíří oči. Mým hlavním projektem je fantasy Ztracené příběhy, jehož první kapitolu na tomto webu zveřejňuji a také přidružené záležitosti. Věnuju se 2D počítačové grafice do plánované hry z universa ZP, občas si skládám krátké skladby v Musescore 2 a samozřejmě psaní.

Leave a comment

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *